Historie sokolského divadla v Jinonicích v letech 2004-2012

V roce 2004 nastudoval soubor Divadla Refektář dvě osvědčené aktovky Heloise musí z domu a Drama v domě Bukinových v překladu Petra Hromady. Inscenace měla premiéru v říjnu toho roku.
Ještě před Vánočními svátky se podařilo nazkoušet pásmo tří maňáskových pohádek Kdo je hloupější, O Koblížkovi a Hrnečku vař, které se pak několikrát odehrálo v rámci dětských dopoledních představení v jinonické Sokolovně. Speciálně pro potřeby této hry se tehdy nakoupily nové maňáskové loutky. Od té doby však, bohužel, odpočívaly nevyužité v divadelní rekvizitárně.
Na dětská představení navázal Petr Železný svou pohádkou O jednom království. Díky množství postav umožnila zapojit herecky všechny členy souboru, včetně nováčků. Plošné, malované loutky zkombinované s fyzickými herci se objevovaly i v dalších loutkových představeních P. Železného. Pod hlavičkou Pimprlového divadélka Ambit měla pohádka premiéru v únoru 2005 a hrála se pak po celý rok, včetně účasti na přehlídce Pražský tajtrlík. V té době se také započala zkoušet aktovka „Schůzka“ od A. Vampilova. Prošlo jí několik nových členů souboru, ale po té, co většina z nich soubor opustila, byly zkoušky těsně před ukončením zastaveny.

V situaci, kdy kritický nedostatek aktivních herců, a zejména hereček, hrozil téměř zánikem souboru, oslovil O. Smrček na počátku sezóny 2005-2006 zkušené herce ze spřátelených souborů M. Špaleho a J. Zdychynce, se kterými pak zbytek souboru nazkoušel aktovku Viktora Dyka Ranní ropucha. Pro dotvoření atmosféry této historické hry se podařilo získat kvalitní a dobově věrné kostýmy z fundusu Národního divadla. Premiéru si Ranní ropucha stihla odbýt ještě na podzim 2006 na přehlídce Karlínské jeviště, poté se však hrála již jen asi dvakrát.
Na jaře roku 2006 stihl P. Železný uvést se svým rodinným divadélkem loutkovou pohádku O statečném mlynáři. Hrála se v jinonické sokolovně a pak také na KP Pražský Tajtrlík. Během té doby však soubor přilákal do svých řad několik nových členů a tak se po novém roce režisér Ota Smrček odvážil začít zkoušet režijně náročnou hru se zpěvy pro 8 lidí Hra o sudu, aneb o tom lidském hemžení od Františka Fýra. Tu již Refektář několikrát na repertoáru měl. Bohužel se potvrdila pověst této hry jako prokleté. V minulosti jí doprovázely vážné úrazy účinkujících nebo jiná neštěstí a komplikace, které znemožnily hru dozkoušet, nebo jí zastavily krátce po premiéře.
Tak i nyní se během zkoušek morálka některých, zejména nových herců, začala hroutit, docházelo k  fluktuaci a změnám v obsazení, z počátku dokonce i hádkám o role, bylo obtížné udržet docházku všech zúčastněných a zkoušení postupovalo velice pomalu. Proto se režisér po několika měsících rozhodl tuto inscenaci ukončit a namísto ní rozdělit herce do dvou menších skupin. Ty by pak nazkoušely dvě menší aktovky – Artur je jiný od O’Henryho, a Řád od A. P. Čechova. První, „arturovská“ skupina se však po několika čtených zkouškách rozpadla a lépe nedopadl ani následný pokus o inscenaci aktovky pro dva herce Výtah. Všichni účinkující z různých důvodů soubor opustili. Čechovův Řád zůstal v této situaci jedinou hrou, na níž bylo možné pracovat. Nikdo v tu chvíli netušil, že tato výpravně chudá anekdota z dávné Rusi, které se soubor chopil jako z nouze ctnosti, se stane jedním z nejúspěšnějších představení Divadla Refektář v jeho novodobé historii.

Ani Řád se však nerodil lehce, z důvodu nemoci se poprvé představil veřejnosti až v prosinci roku 2007, oficiální premiéru měl pak až v následujícím roce. Po několika rozpačitých představeních získal svou formu a stal se oblíbeným a vyhledávaným představením. Mezi lety 2008 až 2009 se s více než patnácti reprízami stal vlajkovou lodí Divadla Refektář. Prošel všemi pražskými přehlídkami a dostal se až na národní přehlídku aktovek v Holicích. Všichni účinkující získali ocenění za herecký výkon, oceněna byla i režie.
Těžko říci, zda k tomu přispěla působivost Řádu, či časté inscenace čechovovských témat, ale mezi diváky a zejména porotci amatérských přehlídek začal být Refektář vnímán jako „čechovovský soubor“, jako divadelníci, kteří mají Čechova rádi a rozumí mu. Bylo by pošetilé se tomuto komplimentu bránit, zároveň však lze přiznat, že Refektář se dokáže chopit i jiných témat a jiných autorů.
S Řádem se pojí celá řada dalších rekordů v rámci souboru. Na nejmenší prostory, ve kterých Refektář kdy hrál, aspiruje sklepní sálek s miniaturním jevištěm v dnes již zaniklé restauraci na Žižkově, kde publikum tvořilo jen 6 lidí (o mnoho více by se jich tam do „hlediště“ stejně nevešlo). Naopak mezi nejpočetnější publikum s více než dvěma stovkami diváků se řadí přehlídka českého amatérského divadla v Luxembourgu v roce 2008, která byla zároveň patrně nejvzdálenější štací souboru. Řád se hrál na velkých jevištích i v nevybavených hospodách, hrál se dokonce i na tak nedivadelní akci, jako je festival Literární Vysočina, kde jeviště zastoupilo jen vyvýšené pódium s klavírem. Pravidelným a oblíbeným hostem byl Řád na akcích Klubu personalistů ve Zdislavicích. Byl pak proto pozván jako součást kulturního programu na akci personalistů ve Špindlerově mlýně v prosinci roku 2009. Za toto vystoupení soubor obdržel nejvyšší komerční honorář v dosavadní historii, nepočítaje v to účast na bohatém rautu a ubytování. Tímto vrcholem a vyčtenými rekordy však rozjetá jízda Řádu končí, neboť představitel kupce Špičkina, Jan Vymětal, je nucen z časových důvodů hraní v souboru zanechat.

Vraťme se však do roku 2007, resp. 2008, kdy po dostudování Řádu bylo třeba pomýšlet na novou práci. Petr Železný se svým pimprlovým divadélkem nastudoval vlastní dramatizaci populárního románu E. Basse Klabzubova jedenáctka. Činoherní repertoár však bylo třeba rozšiřovat s ohledem na stále trvající personální omezení. Režisér O. Smrček tedy sáhl po dramatizaci další Čechovovy povídky s názvem Diplomat. Šlo o krátkou aktovku pro dva herce. Na podzim měla předpremiéru a v následujícím roce se hrála ještě třikrát.
V sezóně 2008-2009 přibylo do souboru několik nových členů, především hereček, a mohl se tak rozšířit tvůrčí záběr divadla. Kromě činohry dostává více prostoru také hudební a recitační činnost. Podařilo se s novými členy nazkoušet pásmo zpívané poezie, v němž byly použity verše Petra Musílka zhudebněné Otou Smrčkem. Po úspěšném startu na Chudém divadle bylo pásmo uvedeno v létě 2009 na festivalu Literární Vysočina, kde se mu dostalo velmi pozitivního ohlasu.
J. Hubáček v tomto roce poprvé vystoupil za doprovodu kytary se svým autorským písničkovým recitálem, což v následujících letech ještě několikrát zopakoval.

Sezónu 2009-2010 zahájil soubor v dobré kondici a početné sestavě. Aby se mohli herecky uplatnit všichni členové, začaly se zkoušet hned tři hry najednou. Jednalo se o celovečerní autorské drama O. Smrčka Zlatí Ševci, dále již jednou odloženou komediální aktovku O’Henryho Artur je jiný a začátečníci se chopili také již jednou odložené aktovky Alexandra Vampilova Schůzka.
Zlatí Ševci se však z důvodu výpadku v obsazení premiéry nedočkali. Ostatní dvě hry však ano a to v roce 2010.
Artur vydržel na repertoáru asi rok. Podobně jako Schůzka, která přes nasazení nováčků překvapila a dostala se až na národní přehlídku aktovek v Holicích. Obě hry byly oceněny za herecké výkony a dramatizaci. Pro zajímavost je vhodné upozornit, že Schůzka v podání Divadla Refektář byla patrně světovou premiérou této hry, neboť se jednalo o dramatizaci povídky z nově objevené a dosud neznámé pozůstalosti Alexandra Vampilova.
Nezahálela ani rodící se hudebně-poetická sekce souboru. K pásmu veršů Petra Musílka přibylo nově několik skladeb z veršů Heleny Niklausové, nové členky souboru, zhudebněných opět Otou Smrčkem. Vzniklo tak úspěšné pásmo, které se pod názvem „Vzpomínka“ hraje dodnes.
Aktivní byl v té době P. Železný se svým rodinným divadélkem Ambit, které v roce 2009 uvedlo vlastní pohádku Jak Vojta bojoval s čerty. V roce 2010 se pak vrátil k tématu Klabzubovy jedenáctky, kterou po obměně účinkujících uvedl v novém nastudování pod názvem Sláva fotbalu, a o rok později, opět v nové úpravě pod názvem Klabzubáci aneb O velké a slavné historii Klabzubovy jedenáctky. Celkově s Klabzubáky absolvoval téměř desítku úspěšných představení pro děti i dospělé.

V sezóně 2010-2011 však divadelní soubor začal více pracovat s početnou skupinou nováčků ve svých řadách. Posloužily k tomu krátké, desetiminutové aktovky, pojímané jako cvičení. Dvě z nich se však podařilo dotáhnout do podoby úspěšného představení pro veřejnost. Jednalo se o anekdotické aktovky Antonína Noska Vy nemáte rád Mozarta a Rozenbergův flirt od Arkadije Averčenka v překladu Petra Hromady. Premiéru měly v roce 2010 a v následujících letech se staly vděčným bonusem při představeních Divadla Refektář.
Obohacením činnosti souboru se stává také nově vznikající hudební sekce. Její členy spojuje chuť dělat muziku, avšak zpočátku hledá svou tvář a také složení. Pracuje zejména na vylepšování pásma zpívané poezie Vzpomínka, doplněném novými skladbami. Podaří se angažovat dokonce novou zpěvačku, která však po několika měsících soubor opouští. I tak se Vzpomínka několikrát hrála. Hudební skladby byly proložené recitací veršů Heleny Niklausové, v podání samotné autorky. Ta několikrát připraví své vlastní recitační pásmo, s nímž vystupuje na akcích divadla, a oživí tak tradici recitace v Divadle Refektář, a to dokonce recitace autorské.
Do činnosti souboru lze zahrnout i knižní vydání jejích veršů. Členové souboru zajistili vydání, redakci i grafickou úpravu útlé knížky, která vyšla roku 2011 pod názvem Bludička velkoměsta. Její křest se konal v knihkupectví Academia 8. února téhož roku. Další členové souboru zajistili doprovodný hudební výstup, umělecký přednes ukázek z knihy, chopili se rolí sudiček a kmotrů.
V souboru se formuje silné zdravé jádro a sluší se podotknout, že jeho aktivita se neomezuje pouze na zkoušky a hraní, po nichž se často většina členů dosud rozprchla do svých domovů či za jinými povinnostmi. Nejspíš v tomto období vznikla dosud udržovaná tradice „nefiltrovaných diskusí“. K nim se herci i s režisérem pravidelně po zkoušce odebírají do Nové hospody nedaleko jinonické Sokolovny,v níž začali čepovat oblíbenou nefiltrovanou jedenáctku od Staropramenu. Při ní se velmi dobře, příjemně a neformálně diskutuje o právě zkoušených hrách, proběhlých představeních, problémech divadla a mnoha dalších věcech.
Členem Refektáře se však na podzim 2010 stává také zkušený Petr Lněnička, v jehož osobě soubor získal posilu v oblasti režie. Díky široké a stabilní herecké základně a nemožnosti pokračovat v hraní dosud nazkoušených kusů z důvodu odchodu jedné z hereček, se opět přistoupilo ke zkoušení dvou nových her najednou. O. Smrček s jednou skupinou zahájil zkoušky upravené klasické veselohry F. F. Šamberka Blázinec v prvním poschodí, zatímco P. Lněnička s druhou skupinou sáhl po své vlastní hře Prstýnek paní Bárnetové. Obě hry však měly různé osudy, jak bude popsáno později.

Blázinec v prvním poschodí se zpočátku potýkal s personálním obsazením, které se muselo z různých důvodů měnit. Stihl se však představit veřejnosti poprvé již na podzim roku 2011. Úroveň představení zpočátku kolísala, zejména výstup na KP POPAD na jaře roku 2012 nedopadl nejlépe.
V té době nejen tuto hru, ale celý soubor velmi zasáhlo, když po dlouhé nemoci na jaře roku 2012 zemřel Ota Smrček, dlouholetý režisér, principál a jeden ze zakladatelů Divadla Refektář, o němž se dá říci, že svými zkušenostmi a osobitým přístupem formoval jeho ducha. S jeho odchodem nepochybně končí jedna éra divadla jinonického Sokola. Zbytek souboru se semkl a musel vzít na svá bedra jím dosud vykonávané povinnosti.